Česnek už sice nedovážíme, ale pracovníky na jeho sklizeň stále ano

Byl to právě česnek, který nastartoval první vlnu agro-nacionalismu. Před jedenácti lety jsme se vzbouřili čínskému česneku a na jeho počest uspořádali slavnosti tomu českému: farmářské trhy.  Česká gastronomická scéna a obchody se zaplavily výrazy jako „náš“, „lokální“, „poctivý“, „špajzka“, „grunt“ a „babiččino domácí“.

Česnek zase začal pálit jako čert, a my se radovali, že jsme o krok blíž k potravinové soběstačnosti. Teď je rok 2020 a my tu sice máme „náš, český česnek“, ale české ruce se ho nedotknou dřív, než se objeví na pultě obchodu. Místo toho sem ze stovky kilometrů vzdálených míst jezdí například Ukrajinci. Sami si ho totiž sklízet nechceme, nebo neumíme.

Informace o zahraniční síle, téměř stoprocentně nahrazující tu naší, není nijak nová, nebo šokující. Naopak, mnoha lidem připadá naprosto samozřejmá. Stejně tak jako fakt, že na jahody jezdíme my do Anglie a Poláci zase sklízejí úrodu Němcům. Ale i tak i si dovolím absurditu tohoto fenoménu prezentovat prostřednictvím fotografií z českých polí.

Nemám úplně v úmyslu se o problematice zahraničních pracovníků rozepisovat ze všech stran. Díky covidu toho na povrch myslím vyplavalo už mnoho. A o to více mě to fascinuje. Chceme být soběstační, ale je nám jedno, že 98 procent [1]“české“ zeleniny sklízí Ukrajinci, Rumuni ba dokonce Filipínci.

Máme vůbec nárok si takový produkt přivlastňovat jako „náš“? Každého napadne, že česnek dovezený z Číny, není tak úplně lokální. Ale co česnek, kvůli kterému museli být „dovezeny“ stovky občanů Ukrajinské republiky? Hm. Jen tak k zamyšlení…

Není už na čase si vybrat? Přestat si lhát do kapsy a ohánět se termíny jako „český, lokální a náš“ a na rovinu říkat evropský? „Naše“  totiž už dávno nejsou ani polomáčenky a esíčka, natož Plzeňský prazdroj. Anebo se plně oddejme agro-nacionalismu a obdělávejme si pole v sami, sklízejme si v tom vedru a dešti nejen ředkvičky a česnek, ale také brambory a třeba zase chmel.

[1] Zelinářská unie Čech a Moravy